Blázníš? No a! běží v ČR od roku 2007 pod hlavičkou organizace Fokus Praha z.ú. a jejích partnerů a má poměrně jasný koncept, který jsme převzali od kolegů z Německa.

Projekt je zaměřen na prevenci v oblasti duševního zdraví a destigmatizaci duševně nemocných lidí.

Prakticky to vypadá tak, že jsme tým moderátorů (odborníci z oblasti psychoterapie) a expertů (lidé se zkušeností s psychiatrickou nemocí a péčí, kteří mají svůj příběh zpracovaný a jsou ochotni se o něj podělit), který chodí na střední školy a se studenty si o tématech týkajících se duševního zdraví a nemoci otevřeně povídá.

Projekt „Blázníš? No a!“ má za cíl naučit společnost zacházet s duševními poruchami právě tak otevřeně, jako to dělá s fyzickými onemocněními. Obracíme se na 15 až 20-leté mladistvé, protože právě pro vás je otázka smyslu života a vlastní identity důležitým tématem. Tato zvědavost a ochota se zabývat vlastními pocity a životními zkušenostmi dává šanci zabývat se i duševním zdravím. Mnozí z vás také již zažili, jaké to je, dostat se z duševní rovnováhy. Hlavním poselstvím projektu by proto mělo být, že krize jsou těžké, ale patří k životu a mohou nás i posílit, že nemoc se dá překonat a lze žít plnohodnotný kvalitní život. Zažiješ-li s námi projektový den “Blázníš? No a!” rozšíříš si znalosti z oblasti duševního zdraví, dozvíš se, jak o své duševní zdraví pečovat, jak se zachovat v krizových situacích a především se tváří v tvář setkáš s osobním příběhem.

„Blázníš? No a!“ dodává odvahu
  • vypořádat se s lidským životem komplexně
  • přemýšlet a hovořit o vlastních problémech
  • vnímat, prozkoumávat a lépe pochopit předsudky a výhrady
  • více se dozvědět o duševním zdraví / nemoci
  • mít kritické otázky k médiím
  • respektovat odlišnost
  • uplatňovat otevřenost, porozumění a férovost v lidských vztazích

Pro lepší představu jsme vybrali krátký popis jednoho takového dne na jednom ze zapojených gymnázií:

Blázníš? No a! absolvovali ve středu 23. dubna studenti septimy. Atmosféra školy byla ovlivněna průběhem přijímacích zkoušek, ale třída, se kterou jsme se setkali, byla celkově soustředěná na projekt a otevřená novému zážitku.

Mapovalo se téma šílení a bláznění, ve všech odstínech, od těch odlehčených z běžného života až po zkušenosti se světem psychiatrie. Studenti projevili mnoho konkrétních znalostí a povědomí o diagnózách a dalších pojmech z oblasti psychiatrie a psychologie, zajímali se aktivně o rozšiřující fakta, které jim mohou dát reálnější obraz tohoto tématu. Dotýkali jsme se dále otázek prožívání emocí a nemocí, jejich představ, které mají osobně spojené s psychickým zhroucením a diskutovali o zdrojích podpory a postojích k lidem s psychiatrickou zkušeností. Také vznikl přirozeně prostor na sdílení osobních příběhů a zkušeností z této oblasti, což je prostor pro větší porozumění a vzájemnou toleranci. Při práci ve skupinkách studenti pracovali s kreativním nadšením, vstupovali do hraní rolí a názorných ukázek, které představovaly způsob, jak o tématu přemýšlejí. Dokázali většinou velmi trefně postihnout a předat podstatnou informaci, poselství spojené s tématem duševního zdraví. V poslední části školského dne se studentům otevřela možnost sdílet životní příběhy lidí - expertů ve vlastní zkušenosti s psychickou nemocí. Toto setkání působilo jednak směrem navenek přímo na steretypní představy o “bláznivém” člověku a jednak směrem dovnitř, kdy je to důkaz o tom, že psychické krize je možné úspěšně překonat.

"Experti na vlastní zkušenost – tak jsou v našem projektu nazýváni lidé, kteří prošli duševní poruchou, a mají tedy osobní zkušenost s tím, jaké to je zažít duševní krizi a pohybovat se na tenké hraně mezi duševním zdravím a duševní nemocí.

Mají ještě něco více – odvahu otevřít se a sdílet svůj příběh. Předávají mladým lidem skrze projekt zprávu o tom, jaké je to duševně onemocnět a „stát se jiným“. Současně také přináší poselství, že duševní poruchu je možné léčit, někdy také zcela vyléčit a hlavně žít plnohodnotný a naplněný život. Svojí přítomností mezi studenty odbourávají tabu a zaběhlá klišé o duševně nemocných a co více – zprostředkovávají vlastní pozitivní postoj k životu, který může obohatit každého z nás."

Veronika


Vystudovala jsem psychologii. Když jsme se učili o duševních nemocech, neuměla jsem si mnohdy představit, jaké to vlastně je, takovou nemoc mít. Nechápala jsem zvláště depresi a říkala jsem si, že tu bych asi v životě nedostala. O pár let později mi zbývalo dodělat jen diplomovou práci. Poslední zkoušku - z němčiny - jsem měla právě za sebou. Ale najednou přišla hrozná únava, nepřekonatelná vůlí. Nedokázala jsem vůbec psát. Celé dny jsem najednou byla apatická. Pozornost, paměť, tvořivé myšlení byly pryč. A když to trvalo měsíc dva, přišly pocity viny - že jsem špatná a za všechno si můžu sama, že na to nesmí nikdo přijít, protože by se ode mě všichni odvrátili, a že to lepší už nebude. Deprese byla tu...

Číst více →

Když už jsem po dalším měsíci začala být vztahovačná, měla noční můry a bála se rodičů bez reálného důvodu, uvědomila jsem si teprve, že je to, jak kdybych to četla ze svých poznámek z psychopatologie. Okamžitě jsem upalovala k psychiatrovi - na CKI do Bohnic. Tam mi řekli moji první psychiatrickou diagnózu. A ta bydlí u mě vlastně dodnes, jenže se teď jmenuje simplexní schizofrenie. Ať se ale už jmenuje jakkoli...pomalu si na sebe zvykáme - jedenáct let.

Když dostanete takovou diagnózu, první reakce je: ”To nemůžu nikomu říct.” Dlouho jsem se za ni styděla. A skrývala ji před okolím. Pak jsem se dostala na místo, kde jsem začala pracovat v oblasti marketingu pro sociální firmu, kde mají všichni (!!!) zaměstnanci invalidní důchod. Na nejrůznější postižení - smyslové, tělesné, jakékoliv. Tady jsem pochopila, že se není za co stydět, ale že člověk může být i hrdý, že dokáže s hendikepem pracovat a žít. A že hendikep je životní zkušenost, která může člověka zavést do “jiných krajin života”, kam by se jinak nedostal. No, a v každém případě mu pořádně zamává žebříčkem životních hodnot...

V té době jsem se přestala za svou nemoc stydět a začala si vážit toho, co mě naučila. Přijala jsem ji konečně za svou...A tak jsem poskytla svůj první rozhovor na firemní blog. Mimo jiné i o své nemoci... A pak jsem pocítila potřebu předávat své zkušenosti dál, aby mohly někomu sloužit. A proto jsem teď tady, v projektu “Blázníš, no a?”, za který jsem moc ráda.

A jak se změnily moje hodnoty? Srovnala jsem si, co je v životě důležité. Od té doby, co jsem onemocněla, mám mnohem méně energie. Proto s ní nemůžu plýtvat. Musím ji zaměřit jen na pár věcí - na ty, které jsou opravdu nosné. Musela jsem se vyrovnat s tím, že nejsem “normální” a úplně zařaditelná běžným způsobem do života. Dřív jsem to vnímala jako svoje selhání. Ale nakonec jsem to pojala jako nové dobrodružství. Naučila jsem se, že říct si o pomoc není známkou slabosti, ale síly. Že není důležité na co si před lidmi hraju, ale co doopravdy dělám. Naučila jsem se vážit si toho, když je mi dobře. Někdy mi i jenom fakt, že necítím ty nemocné pocity, dává důvod k radosti.

Veronika, členka

projektového týmu BNA

Adéla


V době dospívání mě trápil pocit prázdnoty. Přání, aby se má mysl naplnila hlubším uvědoměním, se ale zvrtlo. Touha po duchovním přesahu se stala vhodnou půdou pro rozvoj bludů. Začala jsem být ve spojení s vyššími bytostmi, které mne vedly ke zvláštním postojům. Přestávala jsem komunikovat s nejbližšími, což dospělo až k pobytu v psychiatrické léčebně, který byl hodně náročný. Léčebný přístup byl dosti invazivní, spoustu léků, elektrošoky. Málo povídání, málo snahy zjistit příčinu krize a vyjít z ní. Dnes se snad péče zlepšuje, doktoři se mimo jiné už i více zajímají, co se s pacientem bude dít po propuštění. Já jsem po první hospitalizaci vůbec nevěděla o navazujících službách. Zůstala jsem u rodičů, kde jsem pod vlivem léků setrvávala v nečinnosti, přibývala na váze a nebyla schopná se přinutit k aktivitě. Získala jsem invalidní důchod. Nevím, zda to byla depresivní fáze, nebo jen útlum psychofarmaky. Po roce jsem léky vysadila. Za pár měsíců se hospitalizace opakovala, za rok další s obdobným scénářem.

Číst více →

Chtěla jsem se z toho bludného kruhu vymanit. Rozhodla jsem se, že na sobě musím pracovat, abych byla schopná si udržet stabilitu a energii zároveň. Což je náročné, když léčba zajišťující stabilitu, zároveň ubírá energii. V takovém stavu chce hodně přemáhání vyhledat vhodné činnosti a setrvat u nich, i když nenesou ovoce hned. Psychoterapie, sport, setkávání s lidmi, postupně i práce, vzdělávání. Bavila mě práce s lidmi s postižením. Při pomáhání druhým snadno zapomenu, že já sama spoustu věci nezvládám a potřebuji pomoct. Což může být nežádoucí a vést k ještě většímu vyčerpání. Mně to ale sedělo dobře. Dostala jsem se tam, kde můžu využít své stávající schopnosti. Měnit jsem se ale potřebovala taky. Psychóza měla nějakou příčinu a cítila jsem, že je potřeba si všechno srovnat, ukotvit se, aby se nemohlo tak snadno stát, že mě bouře mánie dostane do léčebny. Už jsem věděla, že vysazování léků není jen tak, smiřovala jsem se s celoživotním užíváním. Ale pořád jsem měla pocit, že když si svůj život důkladně uspořádám, můžu být vyrovnaný člověk i bez nich.

Začátek psychózy byl spojen s prázdnotou a pak zmatkem v duchovní oblasti, bylo tedy třeba si udělat pořádek i tam. Popisovat cestu, která vedla k nynějšímu nastavení, je na delší vyprávění. Stovky hodin úvah a rozhovorů, práce rozumu i zážitky rozumem neuchopitelné. Zakotvila jsem nakonec v křesťanské víře. Nemyslím, že je to záležitost samospásná – i když tím výrokem popírám základ této víry. Člověk je složitý tvor a ještě složitější je svět. Není vhodné nabízet náboženství jako řešení všech životních situací. Nicméně pro mou duši je zásadní. Mám pocit, že Bůh pomáhá naplnit černou díru, ve které se dříve uhnízdila psychóza. Ta černá díra není ničím patologickým. Je to místo, které nám umožňuje přesah. Místo, kvůli kterému většina lidí na světě má nějaké spirituální potřeby. Ale i nějaké ty krize – stejně jako v jiných oblastech života.

Další důležitou věcí jsou vztahy. Kdybych neměla kolem sebe dobré a spolehlivé lidi, nemohla bych se odvážit vysazovat léky. Vím, že se vždy nemůžu spoléhat jen sama na sebe. Nakonec jsem léky vysazovala asi půl roku po svatbě. Můj muž na začátku našeho vztahu zažil mou poslední ataku, a i když to bylo náročné, zvládal mi být oporou. Léky teď neberu tři roky a zatím vše vypadá dobře, i když opatrná musím být pořád. Občas jdu na kontrolu k psychiatrovi, který původně léky vysazovat nechtěl, ale teď se raduje, že má vyléčenou pacientku. Pro jistotu docházím i na psychoterapii, i když mívám pocit, že nic nepotřebuji a že pan terapeut se nad mým spořádaným životem docela nudí. Já si ho už většinou užívám. Kromě trvalého vztahu mám i trvalé zaměstnání na plný úvazek. Teď do něj ale nechodím, protože čekáme děťátko. Za všechny zážitky jsem ráda. I zdánlivě marné trápení se vždy nakonec ukázalo být obohacující. A jsem ráda, že to můžu díky projektu Blázníš? No a! sdílet.

Adéla, členka

projektového týmu BNA

Pokud jsi student, je Ti mezi 15-25 lety a chceš uspořádat projektový den “Blázníš? No a!” u Vás ve škole, zde je dokument se základními informacemi o projektu, který můžeš předat pracovníkovi školního poradenského pracoviště (školní psycholog, výchovný poradce, metodik prevence...) nebo svému třídnímu učiteli a říci mu, že bys měl o realizaci zájem. Spolu s tím zvýšíš šance na to, že to klapne, když napíšeš i přímo nám (dle regionu, kde studuješ) a my zkusíme danou osobu na Tvůj popud oslovit s konkrétní nabídkou konání projektového dne.